Les duší

Kráčíš horkým dusným dnem a z otevřených luk, které jsou v plném květu suchého června, pomalu vplouváš do říše lesa. Stín korun nad tvou hlavou je blahodárný. Myšlenky na tebe dotírají jako hejna much před bouřkou, sotva vnímáš, kudy vlastně jdeš. Slepě následuješ vyšlapanou měkkou pěšinku, prodíráš se hustým podrostem a čas od času se rozhlédneš kolem sebe. Tolik myšlenek v tvé hlavě a vlastně o nich ani moc nevíš…

Jdeš, krok za krokem stoupáš do prudkého svahu před sebou, kam tě vede cesta. Takové stoupání v tom horku! Dotěrné myšlenky tě netíží o nic méně než těžký batoh na zádech. Nohy jdou - levá, pravá, levá, pravá… Ale vtom - náhle jako by ses probudil. Uvědomuješ si, že stojíš!

Stojíš, oddychuješ a tak trochu udiveně víš, že ses nezastavil pro únavu. Cosi je ve vzduchu. Ale co to je? Nejspíš to ani nedokážeš pojmenovat. Duchové lesa? Kdo by na ně věřil! Tvá mysl by je ve svém zatemnění přehlédla, ale tvá vlastní duše zaslechla volání místa, které tě právě obklopuje, a přiměla tvé nohy, aby se na chvíli zastavily. Poděkuj jí a pozorně se rozhlédni kolem sebe. Zaposlouchej se. Možná zjistíš, že tvé myšlenky se zalekly a rozutekly se do všech stran. Tady pro ně není místo. Les je tichý, panuje téměř bezvětří a mohlo by se zdát, že je tu smutno a pusto. Slunce skoro nesvítí, ukryté za bouřkovými mraky. Tomu všemu navzdory se tu však necítíš být sám. A nejsou to mouchy bzučící neodbytně kolem tvé hlavy, kdo zahání tvou samotu! Čím víc se rozhlížíš a ladíš svou pozornost na prostor kolem sebe, tím víc žasneš. Jsi jen malý človíček na cestě uprostřed bukového lesa, jsi tu na návštěvě. Není to zase tak starý les, ale jak bohatého má ducha! Těch bytostí, které z něj vystupují! Hladká chladivá kůra kmenů nabízí tolik obrazů, kolik jednotlivců tu stojí: dokonale vymalovanou lidskou tvář, moudrou sovu, spletená srdce, jakého si válečníka v plné zbroji, lišku, dravého ptáka v letu, a mnoho dalších. Štíhlé vysoké sloupy, porůznu občas zvlněné, jindy přímé jako oštěp, se pnou svými korunami za světlem kamsi nahoru. Jejich kmeny působí jako dav vojáků, jenomže tihle nenesou zbraně. Jsou mírumilovní, divocí, svobodní, plní síly a energie. Dokonce překypují takovou silou, že bez sebemenšího vnucování se přimějí člověka věnovat jim pozornost, jakou si právem zaslouží.

Sotva dýcháš, v posvátném tichu takového háje. Srdce ti plesá radostí a dosavadní úmorná cesta se stává čímsi nepodstatným. Za tímhle setkáním jsi dnes šel, aniž bys to tušil, když sis ráno vázal tkaničky svých bot. Kéž bych tu tak mohl zůstat navždy – prolétne věčně hladovou myslí neskromné přání… Víš, že dřív nebo později budeš muset jít dál. Tomu se nevyhneš. Ale můžeš si tuhle chvíli uschovat v paměti a co víc – můžeš ji uschovat i svém srdci. A až ti bude někdy teskno a těžko, sáhneš po ní. Zavřeš oči, nadechneš se a znovu ucítíš vlhký horký vzduch před bouřkou, uslyšíš rojení much a zpěv pěnkavy, a procítíš sílu ducha společenství, které ti na čas nabídlo svou náruč.

 

 

<< Zpět