Světlo a tma

Na první pohled byl les stejný jako všechny ostatní. Stromy, keře a trávy, kam jen oko dohlédne, a jen občas širší rozestup stromů nebo malá mýtina umožňovaly výhled z kopců dál do kraje – na další hřebeny hor a údolí, na oblohu, která byla s rostoucí vzdáleností horizontu světlejší a mlhavější.

Les byl protkaný nejednou cestou, kterou zde vybudovali lidé pro své pohodlí, a ty stromy, které stály podél cest, by mohly vyprávět hodiny, ba celé věky, co dvounožců jim prošlo pod hlavou. Někteří z nich dovedli kráčet v tichosti, jiní spolu za chůze klidně hovořili, jiní se hlasitě smáli a křičeli na sebe, někteří střídali krok za krokem pomalu a zvolna, jiní spěchali. Někdo se v chůzi rozhlížel kolem sebe, někdo naopak zíral jen sobě pod nohy, jiný zase třeba okřikoval svého psa, který si volně běhal podle libosti a pána nechával daleko za sebou...

Stromy stály a všechno to dění u svých nohou sledovaly. Někdy mlčky, jindy naopak společně s větrem ševelily nebo třeba divoce hučely. Většina z dvounožců, kteří kolem nich procházeli, měla jedno společné. Byli přesvědčení, jak moc touží po pohybu venku, v lese, na čerstvém vzduchu, na horách a za pěkného počasí, ale ve skutečnosti nevěděli, kudy jdou. Byli příliš zaměstnáni sami sebou na to, aby poznali, kudy opravdu jdou, koho míjejí a co by mohli ve skutečnosti vidět a slyšet, kdyby se rozhlédli a zaposlouchali. Každičký strom od kořene plazícího se po zemi až po špičku své nejvrchnější větvičky, každé stéblo trávy, každý list nebo pavučina natažená mezi větvemi, každičký detail celého lesního společenství byl nastaveným zrcadlem pro toho, kdo by si uvědomil, že se právě do zrcadla dívá. Ale takových dvounožců bylo jen poskrovnu. Bylo pro ně těžké vnímat stromy, které na první pohled vypadaly jeden jako druhý, úplně obyčejné. A nějaké keře nebo trávy? Květy a bzučící hmyz? Vždyť je jich přece všude plno, co by na nich mělo být právě teď a právě tady tak zvláštního?  Stromy, které byly mimořádné svou velikostí nebo tvarem, snáz upoutaly pozornost dvounožců, ale mnohdy ani to nestačilo.

Našel se však jeden, který zažil tu radost ze souznění s člověkem, dřív než jej pro jeho stáří, hluboké jizvy a hnilobu porazili. Co na tom, že se necítil být ani starým ani slabým, měl korunu vysoko vzrostlou a doširoka rozloženou a ani na sobě nešetřil kabátem zelených listů. Kmen byl od země ve svém středu již dávno vyhnilý a puklina byla tak veliká, že by se byl do něho jeden takový dvounožec i vešel. Buk, jak jej dvounožci nazývali, si ale za ta léta poradil a zpevnil a vyztužil své tělo natolik, že pevně stál i bez zdravého a plného středu. Jak rostl, stárl, sbíral rány a jizvy, kroutil se před větrem i před nápory sněhu a mrazu, formoval sám sebe v zrcadlo, které mělo vnímavému člověku co říct.

Nikomu se nenutil, stál a čekal. Věděl totiž, že stát na správném místě a trpělivě čekat je někdy daleko užitečnější, než se za vysněným přeludem hnát kamsi dál a dál. Krom toho jako strom ani nic jiného dělat nemohl, ale slyšel už dost příběhů, aby mohl srovnat své podmínky s podmínkami jiných a být životu vděčný právě za to, co měl.

Našlo se dost dvounožců, kteří se u něj zastavili a obdivovali jeho sílu. Obcházeli ho ze všech stran, až byla zem kolem něj vydupaná a kořeny obnaženější, než by byly jinak mohly být. Dívali se skrz obrovskou dutinu v kmeni, na jeho drolící se vnitřnosti, a žasli na tím, jak může takhle žít. Mohl, protože měl dostatek vůle a protože chtěl. Jeho postranní, štíhlé kmínky, kterými se držel země i života, lemovaly obří dutinu po stranách jako křídla, jako pilíře brány, která poutníka vyzývá, aby vstoupil do neznámého světa. Ne každý si však ve svém úžasu povšiml, že Zjizvený, jak by jistě bylo možné jej nazývat, obsáhl svým tvarem a duchem ještě něco víc. Mluvil neustále, ale kdo ho kdy opravdu slyšel? Vždyť stromy přece nemluví ve slovech…

„Vy všichni, podívejte se na mne! Buďte pozorní a pokorní a já budu na oplátku vaším zrcadlem a nápovědou! Proč si nenajdete chvilku, abyste se zastavili? Zastavíte, abyste nabrali dech, zašněrovali botu nebo se napili vody, ale nikdy ne proto, abyste vnímali mne nebo mé bratry. Abyste nám popřáli dobrého dne, abyste sami sebe uklidnili na duchu, nebo abyste nás mohli uslyšet?... Běžíte, utíkáte – tady utíkáte, a ve svých srdcích jste strnulí jako zamrzlá voda…

Život není ničím jiným než velikou cestou, ale kdo z vás to ví? My všichni jsme na cestě, my všichni jsme svým způsobem poutníky. Cítím, kolik z vás čas od času zatouží po světle, kolik z vás se trápí otázkou, kam dál se v životě ubírat. A přece přešlapujete, stojíte na místě a nevíte, jak se pohnout. Co vám brání? Co vás svazuje? Cítíte se osaměle, a přitom byste osamělí vůbec nemuseli být. Nejste přece sami, jak si tak často myslíte.

Aby světlo bylo světlem, je zapotřebí poznat tmu. Opravdová tma je hluboká, temná, nekonečná a bezedná. Může ukrývat nebezpečí stejně jako bezpečí.  Je na tvé vůli, co v ní spatříš. Ale poznáš-li takovou temnotu, můžeš spatřit i světlo – opravdové a jasné, dokonce jasnější než kdy dřív. Vidíš mne? Můj dutý kmen, prázdnou puklinu ponořenou ve tmě, skrze kterou může proudit denní světlo? Všiml sis postav, které nad tou pomyslnou branou sedí?

Každý poutník má svého průvodce, nikdo nikdy není úplně sám, stačí se jenom rozhlédnout a otevřít oči. I když mnohem více než otevřené oči ti může nabídnout tvé vlastní otevřené srdce… Nebo tušíš, že nejsi tak docela sám, ale raději svého průvodce nechceš pojmenovat? Bojíš se, protože by se ti třeba nelíbil? Takový Strach nebo Démon nejsou obyčejně vítanými hosty. Mezi vámi lidmi nemají dobrou pověst, ale poznat je je stejně důležité, jako poznat tmu, abyste našli světlo. Já zrcadlím tolik postav, kolik jich sami dokážete uvidět: Strach nebo Démona, moudrého Mnicha nebo Strážce podsvětí, Intuici nebo Lásku ukrytou v nevábné kytli, Převozníka přes řeku mrtvých, statečného Lva, moudrou sovu i něžného ptáčka… Tyhle všechny a jistě mnoho dalších můžete spatřit, zvednete-li hlavu a dohlédnete-li nad celý ten prázdný prostor, který vás na mne tolik udivuje ….“

A tak tam starý buk stál, vždy na svém místě, připraven dnem i nocí, a čekal, až se najde někdo, kdo si svým srdcem dokáže vyměnit myšlenku s tím jeho. Věděl, že ke konverzaci je zapotřebí dvou, a že ke každému předávání poselství je zapotřebí jak posla, tak i adresáta. Oba musí být připravení a ochotní sdílet jeden druhého, a to tím spíš, mluví-li každý z nich jinou řečí.

Jen málo takových dvounožců se objevilo, kteří se zastavili, aby naslouchali, a kteří i poděkovali za společně strávený čas beze slov. Jimi byl Zjizvený velmi potěšen a měl radost, že mohl předat i něco víc než jen potravu zvěři, stín před ostrým sluncem nebo úkryt před dešťovými kapkami. S lidmi, kteří mu chtěli naslouchat, si totiž povídal moc rád…

 

 

<< Zpět