Šaman

Ticho. Les prolnutý mlhou a drobným deštěm, vzduch pálí jako led. Občas se zvedne vítr a pocuchané mlžné chuchvalce prožene mezi stromy o kus dál. Zelené smrkové větve, těžce visící v dešti, se rozhovoří hlubokým temným šumem. Šat listnáčů leží už nějaký čas na zemi a na holých větvích a větvičkách se drží kapky vody. Všecko se choulí chladem, sníh už je cítit ve vzduchu a není slyšet ani ptáčka… 

Opatrně kráčíš v měkkém popadaném listí, proplétáš se borůvkovými keříčky tak, abys je pošlapal co nejméně. Tu si usnadníš cestu následováním zvířecí pěšinky, tam přejdeš malou vodní strouhu, jindy se prodíráš malými smrčky semknutými v řadě jako jeden muž, protože jinudy už jít nelze a zpátky se vracet nechceš. Širokou cestu jsi nechal daleko za sebou, neboť čas od času tě duše zavolá a velí, aby sis našel tu svoji, ještě neprošlapanou. Někdy stačí sejít z cesty jen kousek, jindy je zapotřebí ponořit se do hledání mnohem dál. Na kilometrech nezáleží…

Les je střídavě temný a světlý, záleží, pod jakými stromy či křovisky právě procházíš. I přes mokré a chladné počasí má krajina kolem tebe své kouzlo a tvoje dušička ví, že je přesně tam, kde chtěla být. Cosi ji vtahuje a vábí k sobě. To ticho a ta mlha! Nedaleko před sebou se zdá být porost světlejší, a tak se tím směrem vydáš. Za světlem uprostřed ztichlého potemnělého lesa… Čím víc necháváš šero za sebou, tím víc poutá tvoji pozornost statný buk, s vysoko a široce rozložitou korunou. Holé větve poseté kapkami deště jako by vzývaly nebesa a chtěly se jich dotknout. Stromy mívají různé podoby, ale tenhle má opravdovou tvář. Skutečnou živou tvář, vystupující z kmene do prostoru, která se dívá, pozoruje, cítí a promlouvá…

Možná tu tvář krátce pohladíš – je studená a mokrá. Když si dovolíš poodstoupit a zadíváš se na ni zpříma, zjistíš, že to není ledajaká tvář. Hlavou ti probleskne myšlenka: šaman. Náčelník. Hrdá a vševědoucí bytost, která žije a proplouvá napříč všemi světy… Mlha kolem tebe houstne a lesní porost za šamanovými zády se postupně ztrácí. Jako by se ti snažil říct, že tam dál už je jiný svět, určený jen těm, kteří se nebojí překročit hranice a ztratit se v bílé mlze. Tenhle strom, tahle živoucí bytost s tváří naplněnou tajemstvím, klidem a věděním moudrých stařešinů, stojí právě tady a ty ho potkáváš právě teď, aby sis něco v sobě uvědomil. Na jaké stojíš vlastně cestě? Odkud kráčíš - a kam?

Stojíš tu v němém obdivu, čas a okolní prostor se staly čímsi nepodstatným. Stojíš a jenom jsi. Cítíš chlad a vlhko kolem sebe, vnímáš každičký závan větru a jemné mžení deště, od rtů ti unikají obláčky teplého vzduchu.  A cosi ve tvém nitru se vzdouvá a bouří. Ve tvé mysli se začínají objevovat otázky. Myšlenky. Rojí se… Tušíš, že On odpovědi zná. Všechno zná a ví. Stojí tady, aby ti připomněl, že tvoje dnešní toulání není vůbec bez cíle, ale že není ničím jiným, než hledáním sama sebe. Bílá mlha je jako závoj. Závoj ukrývající veliké tajemství - bohatství a krásu, bezednou propast, dravou řeku či nekonečný les k dalšímu bloudění. Je na tobě, jakou cestu si vybereš. Vykroč tedy dál a važ, jaké myšlenky s sebou poneseš… Díky, náčelníku!

 

 

<< Zpět